Jak poznáme, že jednáme z ega?

Líbí se mi tato pomůcka. Někdy je těžké rozklíčovat (skoro vždy), co za našim jednáním vlastně je… Ego se umí schovat za argumenty, které jsou nejen logické, ale zní „duchovně“.

Napadlo vás, že vždy je lepší se zamyslet, co tělu dáváme? Pokud mu dopřáváme, co potřebuje, nějaký ten přešlap vůbec nevadí.

Nemusíme si striktně odepírat například alkohol nebo čokoládu… Spíš jíst celkově zdravě.

Jak to máte s chybami? Vidět je u ostatních je snadné, no uvidět je u sebe je velké umění. Někdy je u sebe i vidíme, ale místo toho, aby byly důvodem něco začít dělat jinak, utápíme se ve vině.
Někde jsem slyšela, že chyba je jen minutí cíle. Stačí znovu zaměřit a dalším pokusem (pokusy) jej trefit nebo se k cíli přiblížit.

Prý jsme anděl i ďábel v jednom těle.

Něco na tom je, znám dobře obě tyto části 😃.

Přeji vám, ať se vám daří obě tyto složky spojit v nádherném ženství ♥️♥️♥️.

Často si to připomínám. Chtěla bych vše hned umět na jedničku. Asi pozůstatek ze školy. Jenže učení se a omyly nelze přeskočit… tak věci dělám a hold dělám i chyby. Třeba vložím video a pak zjistím, že se nahrála jen první minuta 😳😳😁. No… už si to budu pamatovat 🥰.

Neznámé nás často láká a děsí zároveň.

Mám pocit, že nás okolnosti často stejně přinutí ke změně. S tím NIC to dlouhodobě nejde.

Zdraví není pouze o výběru potravin na talíři . Je to harmonie mezi tím, co jíte, a tím, jak pečlivě formujete své myšlenky. Je to orchestrace slov, která opouštějí vaše rty a tance vašeho chování ve světě kolem vás.

Zdraví je umění spojení těla, mysli a duše, tvořícího harmonický orchestr života.

Nepochybuji, že každý ví, že je pro něj dobré o zdraví pečovat. Nevím, jestli to tak mají všichni, ale u mě to kazí vesměs lenost a víra, že to tělo vydrží.

Tělo opravdu vydrží hodně (naštěstí) a když se ozve, pak zapomeneme i na lenost. Je skvělé, když není ještě příliš pozdě.

Je možné jet na plný plyn, prát se s „větrem“, nadávat na něj a spotřebovávat tak energii, která nám pak chybí… Často k tomu nějak automaticky sklouzneme.

Není čas napnout plachtu správným směrem⛵️? To není se nechat vláčet, to je využiží podpory pro sebe.

Často je v nás přesvědčení, že vnější okolnosti, lidé a věci nám mohou přinést trvalé štěstí.

Nicméně, skutečné a trvalé štěstí pochází zevnitř, z naší vlastní mysli a srdce. Hledání štěstí mimo sebe je proto často marné a vede k pocitu nespokojenosti a marnosti.

Když jsme děti, umíme se smát a radovat se. Pak se naučíme všechna ta „dospělácká“ pravidla a z našeho života vytratí život.

Všimli jste si, že ani nejde ta všechna pravidla dodržet, že jsou často proti sobě? Podle mě je dobré mít svá vlastní podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Máme vždy spoustu „rozumných“ argumentů, že NĚCO nejde. Často se ve skrytu jen bojíme bolesti, že NĚCO ztratíme. Přitom často právě ztrácíme NĚCO, co k nám nemůže přijít, když se držíme toho starého (známého).

Přeji vám odvahu, odměna bude jistě sladká!

Netuším, jak to máte vy, ale já mám největší potřebu se o tělo starat, když mi to dá jasně najevo = bolí. Stokrát si vždy říkám, že budu dělat tohle a tamto a nejlépe denně, ale ve víru „starostí“ na svůj DOMOV (=tělo) zapomínám. Proto mě tento citát zaujal a mám pocit, že v tom nejedu sama.

Znáte svůj dar? Většinou očekáváme něco velkého a tak jej nevidíme. Často je to něco obyčejného a přitom vzácného – například rozdávat radost, pomáhat druhým, dělit se o poznání…

Když jsem četla tento citát, homeopatka se nezapře.

První mě napadlo: Pokud budeme schopnost homeopatik léčit posusovat podle množství účinné látky, budeme věřit, že je to placebo. 

Vypadá to, že je v tom jen jeden malinký háček a jediné písmenko…

Možná opravdu stačí tak málo (I když objetí jistě není málo.). Možná bychom se pak snadno přiblížili k ideálu, který každý nosíme v srdci: milovat a být milováni.

Tento citát mi připomněl moji v mládí oblíbenou písničku REKLMA NA TICHO. Dnes hluk světa ještě narostl. Často už ani neumíme najít svůj klid v tichu, protože slyšíme hluk vlastních myšlenek. Najít klid v dnešním hluku není snadný úkol, ale je to asi jediná cesta, jak zůstat sám sebou a prožívat opravdovou radost, která vychází z nás samotných.

Když jsem četla tento citát, homeopatka se nezapře.

První mě napadlo: Pokud budeme schopnost homeopatik léčit posusovat podle množství účinné látky, budeme věřit, že je to placebo. 

Čekání je pěkná past a sama do ní často spadnu. Nečekám sice na pátek (naštěstí) nebo léto (Krásná jsou všechna roční období.), ale na „ŠTĚSTÍ“ občas pořád…

No hlavně že si toho už všimnu…

 Výhodou homeopatie je, že u tiskové chyby (nevhodně vybraném homeopatiku), se pouze nic nestane – kulička vás nepostrčí směrem ke zdraví. Zůstanete, kde jste.

Aby homeopatikum fungovalo, je potřeba splnit pravidlo podobnosti.

Když jsem to četla proprvé, přinutilo mě to se zamyslet. Došlo mi, že je přirozené mít spoustu nápadů, ale když je všechny hned zadupeme (Nebo se o to postará v dětství okolí.) a nestojíme o ně, proč by nám nápady měly chodit?

Už jste si také všimli, že co vás irituje, je nějakým způsobem vaše? Nebývá to zrovna příjemné a těžko se to přijímá. Často až s odstupem oceníme ten skrytý dar – poznání sebe sama a možnost být celistvější a šťastnější.

Na tuto moudrost si vždy vzpomenu, když mě „skeptik“ chce vlákat do nesmyslné komunikace o fungování homeopatie.

Opravdu nemám potřebu cokoliv vysvětlovat, když jasně vnímám, že druhá strana nemá zájem cokoliv pochopit, což u těchto lidí je zřejmé už z první věty.

Co k tomu dodat? Je řečeno vše…

Někdy se cítíme zatlačeni do temných propastí a světlo nevidíme. Ano, ono je, ale my jej nevidíme. Jsme zabředlí v nespravedlnosti, oběti nebo v jiném programu, abychom si „krásně“ zatrpěli.

Nic není černobílé a samozřejmě i zde je vždy více faktorů. Pravdou je, že tento můžeme s jistotou změnit. Uspokojit druhé totiž můžeme až tehdy, když jsme sami spokojení. Jinak nemáme z čeho dávat.

Jak to ale udělat? Nemám jednoduchý návod, každý potřebuje objevit ten svůj.

 Někdy je boj s nemocí podobný boji s větrnými mlýny. Bojujeme, síly nám ubývají a my to už chceme vzdát.

Často není potřeba bojovat, ale pochopit, proč jsme vůbec nemocní – poznat nemoc. Nemoc je náš ukazatel, co neděláme správně nebo spíš, že jsme sešli z cesty.

Zněním tak svůj pohled a najednou je svět pro mne úplně jiný. Čím víc vědoměji to děláme, tím lepší může být. Jak svět vypadá je naše společné dílo. Tvořme jej od srdce a bude laskavější .

 Nemocí nám stále přibývá. Opravdu jich nejsou desítky a ani stovky. I my sami jich během života zažijeme často desítky.

Zdraví máme opravdu jen jedno a má vliv na ostatní oblasti našeho života. Bez něj se moc neumíme radovat, být spokojení a úspěšní. Často ale potřebujeme lekci ve formě nemoci, abychom si ho vážili.

Abychom dosáhli moudrosti v budoucnosti, musíme věnovat pozornost a úsilí právě nyní = v současnosti. Zmoudření není pasivní proces, který přichází sám. Vyžaduje aktivní záměr, sebereflexi a učení se z chyb právě teď.

Tento citát mne upoutal zejména v souvislosti s mým rozhodnutím opustit lékárnu. Strach neudělat chybné rozhodnutí mne už dlouho vyčerpával a brzdil. Pojďte vykročit, udělat třeba i chybu. Není dobrá a ani špatná. Čas z ní může udělat dokonce dar.

I když uděláme jen jediný malý krůček k cíli, jsme k němu jednoduše blíž. Je zbytečné se trápit, že tam nejsme. Krásné na tomto citátu je, že můžeme cítit vděčnost, že jsme mu blíž.

👉 Dali jste si předsevzetí zhubnout? Každé zdravé jídlo, každá procházka jsou krůčky blíž k cíli!

Krásné emoce jako je radost prožíváme rádi. Se slovem emoce si ale spíš spojujeme ty nepříjemné a nejraději bychom je někam zamkli a utekli před nimi. Obojí je to nejhorší řešení…

Řešením je emoci vědomě prožít a tím uvolnit.

Většinou mne u citátu upoutá jeho moudrost a mám potřebu se k tomu vyjádřit. Dnes je tomu jinak, upoutal mne v souvislosti s diskuzí na mé Fb Fanapage. Skeptici se rozhodli přesvědčit příznivce homeopatie o její neúčinnosti. Jsem docela skeptická, že se jim to podaří.

Tato věta zní drsně. Máme raději citáty o lásce, přátelství… Říkám si ji ovšem často a pomáhá mi.
V dnešní době je velice snadné spadnout to těch všech MUSÍM. Určitě to znáte moc dobře.
Kolik MUSÍM okamžitě vysypeme z rukávu? Jsme stejně snadno schopni vyjmenovat, za co jsme v danou chvíli vděční?

Občas si to potřebuji připomenout.

Copak moucha nás dá k soudu, když na ni použijeme plácačku nebo se rozčiluje mravenec, že na něj někdo šlápnul?

Budeme soudit s přírodou, že nám ta horka udělala škody?

Tady opravdu nemám co dodat. Každý, kdo zažil nemoc, ví, jak vše ostatní je v tu chvíli nedůležité. Platí to i naopak, zdravý člověk si neuvědomuje tu obrovskou hodnotu.

„Práce přináší radost nebo nemoc.“

Reinhart Sprenger

Tohle je nyní citát pro mne. Spokojím se s prací nebo si dovolím dělat to, co miluji? Jdu za svým povoláním (po volání) nebo se spokojím se zaměstnáním (prací)? Radost nebo nemoc?????
Necháváte se zaměstnávat nebo po volání naplňujete svůj sen?

„Díky nemoci známe hodnotu zdraví, díky zlu hodnotu dobra, díky hladu sytost, díky únavě odpočinek.“

Hérakleitos

Jak jsme pořád nepoučitelní, tedy aspoň já ano. Hodnotu všeho si uvědomíme, až když to ztratíme. Proč pořád dokola zapomínáme být vděční za to, co máme? Proč pořád dokola sklouzáváme k tomu, že trpíme, že něco nemáme. Pak to máme a za chvíli už nevíme, že to máme… Bylo by krásné, už z toho