Bohyně s lidskou tváří
Potkala jsem užasnou paní. Upoutala mne svojí elegancí a vyzařovalo z ní něco krásného. V jejím postoji byla gracióznost a přitom ve mně nevyvolávala přehnanou úctu. Vypadala jako antická bohyně a zároveň působila lidsky a obyčejně. V jejím úsměvu jsem vnímala pobídnutí, že si ráda bude povídat. Překonala jsem své obavy, pozdravila a přistoupila k ní.
Kdo jsi a co děláš?
“Jsem Homeopatie a jsem jako ty květy levandule na tomto obrázku. Jsou nádherné jako celek a krásný je i každý jednotlivý květ. Jsou si všechny podobné a přitom je každý jiný. Každičký květ má své kouzlo, svoji individualitu. Můžeš vidět tu nádheru v každém květu a zároveň obdivovat všechny levandule. Krásně voní, pohupují se ve vánku a každou vteřinu se obraz mění. Dnes jsou takové, jaké je vidíš, zítra budou malinko jiné a tak to jde dál a dál.”
Každý má příběh
“Každý kvítek má svůj příběh a může ti ho vyprávět. Mám ráda příběhy. Vždy si jej s chutí vyslechnu. Poslouchám a pak před očima uvidím obraz. Někdy je to zajímavá skála na kopci, jindy vodopád, někdy rozkvetlá louka nebo zajímavý květ… Je to skoro pokaždé jiné.”
Co vlastně děláš?
“Jezdím krajinou a užívám si tu nádheru okolo. Občas svezu stopaře. Po chvíli mi začne vyprávět svůj příběh. Jak jsem říkala, mám ráda příběhy. Během vyprávění, nebo někdy až ke konci, přesně vím, kam toho člověka chci zavést. Zeptám se, zda mu mohu něco ukázat a on většinou souhlasí. Dovezu ho na místo, které mne v souvislosti s příběhem napadlo. Někdy je to malé jezírko s průzračnou vodou pod skálou, skála nebo louka, jak jsem už říkala před chvílí.
Co se stane?
Chvíli se neděje vůbec nic. Stojí v úžasu a nemluví a pak postupně vnímám změny. Mění se výraz ve tváři, někdy vidím slzy v očích, zděšení… Každý potřebuje jiný čas, ale nakonec uvidím v jeho očích takové zvláštní světlo. Jakoby konečně uviděl tu krásu před sebou. Tento okamžik je pro mě úžasný, už vím, že naše cesta končí a já pojedu zase dál. Když se vracíme zpět na silnici, často mi stopaři řeknou: “Odejdu z práce, protože… “ , “Rozvedu se, už jsem se snažil(a) dlouho… “, “Začnu cestovat… “. Pro mne není důležité, jaké kroky udělají, ale to, že budou žít spokojenější život – život podle jejich snů a přání. Někdy spolu strávíme na cestách i delší čas. Někdo se potřebuje na místa vracet, pobýt tam delší dobu nebo jich navštívit více.
Ty potřebuješ k životu stopaře?
“Ne, nepotřebuji. Když vidím, že někdo potřebuje svézt, ráda to udělám. Jednak si mohu vyslechnout zajímavý příběh a také jsem svědkem úžasné proměny. Dělá mi to radost, ale jsem šťastná, i když jezdím krajinou sama. Nádherných míst je nekonečně mnoho. Každé místo je také pokaždé jiné. Někdy je obloha plná mraků a odlišné světlo dodá místu jinou atmosféru. Také v zimě, když příroda spí, vypadá místo jinak než v létě, když kvetou kytičky a vše se zelená.”
Děkuji za prima povídání i svezení a přeji šťastnou cestu.
Tento článek je inspirovaný zážitkem při práci na sobě. Potřebuji poznat sebe sama, abych uměla lépe pomáhat druhým. Jednalo se o roli v konstelaci u Evy Marvánové (www.evamarvanova.cz).
