Radost je nakažlivá

 

Mám ráda lidi, ze kterých vyzařuje radost a klid. Je to nakažlivé. Cítím se s nimi příjemně. Není to jen o úsměvu, vnímám u nich i skrytou moudrost a klid. Nepochybuji, že jejich život nebyl procházkou růžovým sadem. Předpokládám, že to máte podobně. Určitě existují i morousové, které radost a spokojenost druhého může třeba štvát. Hold každý jsme jiný a ani já nejsem pořád v radosti.

Být stále pozitivní?

 

Znáte také lidi, co se stále usmívají a na vše mají děsně pozitivní odpovědi: “Ber to jako výzvu.”, “Když se budeš klidně i křečovitě usmívat, v mozku se to přepne a budeš se cítit líp.”,  “Proč se bojíš, chybami se učíš nejvíc.”, “Kam dáváš pozornost, to roste. Mysli na to, co chceš a ne na to, co nechceš.” nebo “Nech hned v zárodku odplynout nepříjemnou myšlenku a nalaď se na ty hezké.”…

 

Nechci tyto věty rozporovat.

Vůbec netvrdím, že nejsou pravdivé.

Spíš mám pocit, že je v nich jakási polovičatost.

Něco jednoduše chybí.

 

Výzva

 

Když mám brát vše jako výzvu, tak mi tento postoj dá kus odvahy a naději, že to zdolám. Jen mi přijde docela podstatné si uvědomit i fakt, že to prostě možná nedám. Přijmout neúspěch je také možností, jak mohu uspět. Jinak budu štvanec cílů, o svobodě tu nemůže být řeč a život se z toho nějak vytratí. Taky mě napadá, proč mám tomu dávat nálepku, která není pro mě tak emoční? Emoce jsou špatně?

Nemyslím si, že pocity jsou něco nemístného. Naopak se učím si jich všímat. Můj pocit mne může dovést k uvědomění si toho, kde jsem zaseknutá. Často je to dávno zapomenutý nepříjemný prožitek – kostlivec ve skříni. Co takhle spíš skříň uklidit?

 

Úsměv

 

Grimasou smíchu přesvědčit mozek, aby začal vyplavovat látky spojené s radostí, taky není špatně. Jen já v tom cítím jakousi lež, manipulaci a hru. Proč si mám v těchto situacích na cosi hrát? Dokonce divadlo pro sebe samotnou? Není spíš lepší se prostě vybrečet a dát prostor smutku? Proč vlastně není přijatelné brečet? Možná bychom si pak byli všichni nějak blíž. Celý život hrajeme hry. Chci být upřímná aspoň k sobě nebo se o to aspoň pokoušet.

 

Chyby

 

Chybami se učíme, ale proč se nemůžu před vykročením bát? Vždyť strach může být i motivace k lepší přípravě. Pokud věc odložíme, může nás napadnout ještě mnoho skvělých nápadů, jak to udělat třeba zajímavější nebo snadnější. Mně se stává často, že když mám divný pocit (možná je to strach), jdu si zaběhat. Nenutím se hned do akce. Často jsem pak sopka nápadů – spoustu věcí vylepším a vypiluji. Není tedy někdy zbytečné dělat chyby? Divný pocit, kterému dáme prostor, nás také může navést k uvědomění – nejen udělané chyby.

 

Pozornost

 

Kam dáváš pozornost, to roste. Také nechci tuhle větu rozporovat, spíš ukázat druhou stranu mince. Proč nemůžu dát pozornost nějaké bolesti? Proč nemůže narůst? Často teprve potom přijde nějaké AHA. Dojdou mi souvislosti. Mohu si například uvědomit, že kořenem je například moje nepřiznaná touha vlastnit. Můžu být smutná jako malé dítě, co touží po zmrzlině a maminka ji nekoupí. Přece se ale nebudu ještě teď nechávat ovládat tím bolavým pocitem z nekoupené zmrzliny. Prožitím staré bolesti přijde úleva.

 

 

Sněhová koule

 

Hlavně nepříjemnou myšlenku nech hned odplynout, přece znáš teorii sněhové koule. Nabalí se na ni další a ty pak se divíš. Jenže když ta myšlenka má takovou sílu, že se na ni snadno nabalují další a další, asi je nějakým způsobem podle mne důležitá. Možná potřebuje to nabalení dalšími myšlenkami, aby mi mohla přinést pro mě důležitou zprávu. Třeba je to myšlenka typu, že nejsem dobrá.

 

Co je špatného na tom, nechat na to nabalit další a další myšlenky? Možná pak sedím a brečím. Najednou mohu uvidět obraz z dětství, jak jsem přinesla samé jedničky a nikdo se mne na vysvědčení ani nezeptal. Uvědomím si, že i dnes jsem “malá holka”, co potřebuje uznání z vnějšího světa. Pak si mohu oddychnout. AHA  a vše mávnutím proutku odejde. Kdybych první myšlenku stále odháněla, nedojde mi to.

 

Něco chybí

 

Také jste si někdy všimli, že děsně pozitivní “sluníčkoví lidé” vás trošku něčím štvou? Je to otázka úhlu pohledu, zda je můj vnitřní vztek (něco mého) nebo toho “sluníčkaře” (nebo nás obou). Ano, můžu být třeba vnitřně naštvaná, že se tak usmívá, jsem jen člověk, je to možné. Často se mi ovšem stává jiná věc. Pokud tomuto člověku nevyjdu vstříc a nenechám se sladce manipulovat, ukáže mi svou dosud neprojevenou tvář. Najednou vidím předtím skrytou tvář. Už není v očích ten sladký pohled. Vlastně je mi pak nějak líp, neruší mě záhadný nesoulad.

 

Nesoulad

 

Nedávno jsem byla v obchodě a paní u kasy měla skvěle naučené milé věty a ještě k nim improvizovala, jak svoji práci miluje, jak je ráda, že ji tam vzali. Když jsem řekla, že účtenku za bonboniéru nechci, tak mi to ještě dvakrát s úsměvem zopakovala, že si ji musím vzít. Když už jsem odcházela a byla pár kroků dál, její další připomenutí účtenky milé nebylo – hlas se proměnil. Úplně jsem z tónu cítila, jak ji štvu, že neposlouchám – přece zákazník má povinnost si vzít účtenku. Co si to dovoluji? Já byla ráda, že jsem mohla vidět i tu druhou stranu. Bylo mi vlastně lépe.

 

Odcházela jsem a v hlavě jsem si tak přemýšlela, že na jedné straně je fajn, že někdo vyškolí zaměstnance, aby byli milí. Pořád je to lepší, než když by na mne vybafla: “Co chcete?” a pak “Nemáme.” – jen zase člověk přesně věděl, na čem je.

 

Mé stíny

 

Měla jsem potřebu tyto řádky napsat. Poslední dobou mě to víc strhává do svých stínových aspektů, před kterými jsem utíkala do „pozitivna“. Musím být taková a maková = milá, usměvavá, přejemně naladěná, plná energie, sebejistá… Uvědomuji si, že to není špatně, ale není to úplné. Jsem někdy opravdu pozitivně naladěna a je mi v tom dobře. Je ale svobodnější mít na výběr. Pak je na mně, zda se vyhecuji jít do výzvy nebo se poddám svým emocím, zda nasadím úsměv nebo najdu čas se vybrečet. Už nemusím být jen “sluníčková” a je v tom velká úleva.