Já a focení? To nejde dohromady…

 

Vždy jsem se nerada fotila. V pubertě jsem si připadala tak ošklivá, že pak asi 15 let nemám jedinou fotku. Nedokázala jsem se na sebe podívat, aniž bych se pořádně nezkritizovala – jsem tlustá, tady mám podbradek, malé oči, mám na fotkách “škraně”, jen moc vysoká…

 

 

Byla jsem mistrem sebekritiky. Viděla jsem pouze nedokonalosti a nebyla jsem schopná se vidět láskyplnýma očima. Možná jste měli taky takové období nebo v tom jedete stále.

 

 

Zvláštní bylo, že druzí mi připadali krásní a na nich jsem si všímala toho hezkého. Já viděla krásné vlasy a nevnímala například nesouměrnou postavu nebo jsem obdivovala hluboké oči a neviděla, že třeba nemá úplně čistou pleť.

 

 

Zejména za posledních 15 let jsem postupně našla k sobě cestu. Občas se začaly objevovat okamžiky, kdy jsem se na sebe podívala i láskyplně. Stále častěji jsem uměla vidět se bez tvrdého kritika. Přesto jsem přes dva roky focení odkládala. Web hezké fotky potřebuje jako sůl, ale až později… třeba až na jaře…

 

 

Jsem nyní vděčná, že jsem překonala zase další blok (z focení) a mohly i díky Gabriele (www.gabrielapausa.cz) vzniknout moje krásné fotky. Moc ji touto cestou děkuji. Už týden před focením jsem přemýšlela, co si vzít na sebe. Ve skříni nic nebylo. Ženy mi rozumí.

 

 

Nejprve jsem přemýšlela, které šaty si vzít, abych byla přijatelná. Sílila ale ve mně potřeba, že se nechci obléci tak, abych se líbila, ale že chci být sama sebou. Nejsem romantická princezna, podle testu Táni Havlíčkové jsem rebelka. Zavřela jsem oči a ptala se sebe, co bych si oblékla, abych se cítila být sama sebou…

 

 

No jasně, přece kozačky, kraťasy, nesymetrické úzké kalhoty, tu “rozstříhanou“ halenu, výstřední “hacafrak”, něco bílého a červeného… Jo, to jsem já a chci být na fotkách já a ne představa toho, co se ostatním líbí. Udělala jsem to.

 

 

Před focením jsem vnímala zvědavost, jaké to je nechat fotit? Co z toho vyleze? Během focení jsem se raději nedívala, co Gábina má ve foťáku. Trošku jsem se bála, že zase najdu jen detaily, co se mi nelíbí a vyprchá ze mě ten hezký pocit nadšení. Nechala jsem to na profíkovi a užívala si příjemnou atmosférou a pohodou.

 

 

Když mi druhý den Gábina začala posílat fotky, zírala jsem. To jsem já? Ta holka je krásná. To jsem opravdu já? To není možné…Vůbec jsem jako dříve neviděla nedokonalosti a vnímala jen krásu. UUUUaaaa!

 

 

Uvědomuji si, že moje krásné fotky jsou tou třešničkou, kterou jsem dostala za roky práce na sobě. Nemám pro vás nějaký rychlý návod. Je to cesta a každý má tu svoji. Uvědomuji si, že v tom má prsty homeopatie (můj konstituční lék) ale i další metody, které jsem využívala (konstelace, různé meditační techniky, knihy o sebelásce…).

 

 

Přeji i vám, ať se sobě líbíte a užíváte si radost ze sebe.