Radost je nakažlivá

 

Mám ráda lidi, ze kterých vyzařuje radost a klid. Je to nakažlivé. Cítím se s nimi příjemně. Není to jen o úsměvu, často u nich vnímám také moudrost a vyrovnanost. Nepochybuji, že jejich život asi nebyl procházkou růžovým sadem, ale nenechali se strhnout do sebelítosti, obviňování osudu nebo ostatních. Naopak jim to dalo vnitřní sílu. Předpokládám, že to máte podobně.

Určitě existují i morousové, které radost a spokojenost druhého může dokonce štvát. No štvou ale sebe, s tím musí udělat něco sami.

Být stále pozitivní?

 

Znáte také lidi, co se stále usmívají a na vše mají děsně pozitivní odpovědi: “Ber to jako výzvu.”, “Když se budeš klidně i křečovitě usmívat, v mozku se to přepne a budeš se cítit líp.”,  “Proč se bojíš, chybami se učíš nejvíc.”, “Kam dáváš pozornost, to roste. Mysli na to, co chceš a ne na to, co nechceš.” nebo “Nech hned v zárodku odplynout nepříjemnou myšlenku a nalaď se na ty hezké.”…

 

Nechci tyto věty rozporovat.

Vůbec netvrdím, že nejsou pravdivé.

Spíš mám pocit, že je v nich jakási polovičatost.

Něco jednoduše chybí.

 

Výzva

 

Když mám brát vše jako výzvu, tak mi tento postoj dá kus odvahy a naději, že to zdolám. Jen mi přijde docela podstatné si uvědomit i fakt, že to prostě možná nedám. Přijmout neúspěch je také možností, jak mohu uspět. Jinak budu štvanec cílů, o svobodě tu nemůže být řeč a život se z toho nějak vytratí. Taky mě napadá, proč mám tomu dávat nálepku, která není pro mě tak emoční? Emoce jsou špatně?

Nemyslím si, že pocity jsou něco nemístného. Naopak se učím si jich všímat. Můj pocit mne může dovést k uvědomění si toho, kde jsem zaseknutá. Často je to dávno zapomenutý nepříjemný prožitek – kostlivec ve skříni. Co takhle spíš skříň uklidit?

 

Úsměv

 

Grimasou smíchu přesvědčit mozek, aby začal vyplavovat látky spojené s radostí, taky není špatně. Jen já v tom většinou cítím jakousi lež, manipulaci a hru. Proč si mám v těchto situacích na cosi hrát? Být v rámci možností příjemná k ostatním, to beru.

Ale divadlo pro sebe samotnou? Není spíš lepší se prostě vybrečet a dát prostor smutku? Proč vlastně není přijatelné brečet? Možná bychom si pak byli všichni nějak blíž. Celý život hrajeme hry. Chci být upřímná aspoň k sobě nebo se o to aspoň pokoušet.

 

Chyby

 

Chybami se učíme, ale proč se nemůžu před vykročením bát? Vždyť strach může být i motivace k lepší přípravě. Pokud věc odložíme, může nás napadnout ještě mnoho skvělých nápadů, jak to udělat třeba zajímavější nebo snadnější. Mně se stává často, že když mám divný pocit (možná je to strach), jdu si zaběhat.

Nenutím se hned do akce. Často jsem pak sopka nápadů – spoustu věcí vylepším a vypiluji. Není tedy někdy zbytečné dělat chyby? Divný pocit, kterému dáme prostor, nás také může navést k uvědomění – nejen udělané chyby.

 

Pozornost

 

Kam dáváš pozornost, to roste. Také nechci tuhle větu rozporovat, spíš ukázat druhou stranu mince. Proč nemůžu dát pozornost nějaké bolesti? Proč nemůže narůst? Často teprve potom přijde nějaké AHA. Dojdou mi souvislosti. Mohu si například uvědomit, že kořenem je například moje nepřiznaná touha vlastnit. Můžu být smutná jako malé dítě, co touží po zmrzlině a maminka ji nekoupí. Přece se ale nebudu ještě teď nechávat ovládat tím bolavým pocitem z nekoupené zmrzliny. Jen prožitím emoce (staré bolesti) přijde úleva. 

 

 

Sněhová koule

 

Hlavně nepříjemnou myšlenku nech hned odplynout, přece znáš teorii sněhové koule. Nabalí se na ni další a ty pak se divíš… Jenže když ta myšlenka má takovou sílu, že se na ni snadno nabalují další a další, asi je nějakým způsobem podle mne důležitá. Možná potřebuje to nabalení dalšími myšlenkami, aby mi mohla přinést pro mě důležitou zprávu. Třeba je to myšlenka typu, že nejsem dobrá.

Co je špatného na tom, nechat na to nabalit další a další myšlenky? Možná pak sedím a brečím. Najednou mohu uvidět obraz z dětství, jak jsem přinesla samé jedničky a nikdo se mne na vysvědčení ani nezeptal. Uvědomím si, že i dnes jsem “malá holka”, co potřebuje uznání z vnějšího světa. Pak si mohu oddychnout. AHA  a vše mávnutím proutku odejde. Kdybych první myšlenku stále odháněla, nedojde mi to.

 

Něco chybí

 

Také jste si někdy všimli, že děsně pozitivní “sluníčkoví lidé” vás trošku něčím štvou? Je to otázka úhlu pohledu, zda je to můj vnitřní vztek (něco mého) nebo toho “sluníčkaře” (nebo nás obou). Ano, můžu být třeba vnitřně naštvaná, že se tak usmívá, jsem jen člověk, je to možné. Často se mi ovšem stává jiná věc. Pokud tomuto člověku nevyjdu vstříc a nenechám se sladce manipulovat, ukáže mi svou dosud neprojevenou tvář. Najednou vidím předtím skrytou tvář. Už není v očích ten sladký pohled. Vlastně je mi pak nějak líp, neruší mě záhadný nesoulad.

 

Nesoulad

 

Nedávno jsem byla v obchodě a paní u kasy měla skvěle naučené milé věty a ještě k nim opakovala, jak svoji práci miluje, jak je ráda, že ji tam vzali. Když jsem řekla, že účtenku za bonboniéru nechci, tak mi to ještě dvakrát s úsměvem zopakovala, že si ji musím vzít. Když už jsem odcházela a byla pár kroků dál, její další připomenutí účtenky milé nebylo – hlas se proměnil. Úplně jsem z tónu cítila, jak ji štvu, že neposlouchám – přece zákazník má povinnost si vzít účtenku. Co si to dovoluji? Vlastně se mi ulevilo, když jsem mohla vidět i tu druhou stranu. Bylo mi vlastně lépe. Bylo to konečně kompletní a celistvé.

Odcházela jsem a v hlavě jsem si tak přemýšlela, že na jedné straně je fajn, že někdo vyškolí zaměstnance, aby byli milí. Pořád je to lepší, než když by na mne vybafla: “Co chcete?” a pak “Nemáme.” – jen zase člověk přesně věděl, na čem je.

 

Mé stíny

 

Měla jsem potřebu tyto řádky napsat. Poslední dobou mě to víc strhává do svých stínových aspektů, před kterými jsem utíkala do „pozitivna“. Musím být taková a maková = milá, usměvavá, přejemně naladěná, plná energie, sebejistá… Uvědomuji si, že to není špatně, ale není to úplné. Jsem někdy opravdu pozitivně naladěna a je mi v tom dobře. Je ale svobodnější mít na výběr. Pak je na mně, zda se vyhecuji jít do výzvy nebo se poddám svým emocím, zda nasadím úsměv nebo najdu čas se vybrečet. Už nemusím být jen “sluníčková” a je v tom velká úleva.

 

Úplnost má v sobě černou i bílou (nejen)

 

Už ve škole jsem nerozuměla otázce, kamarádíš se mnou nebo s ní? Já vždy říkala, mluvím s oběma. Když se tak kolem sebe rozhlížím, mám často pocit, že jsme jako děti ve škole nebo spíš ve školce. Fandíš „Spartě nebo Slávii“, jsi očkovaný nebo neočkovaný, jsi pro EU nebo proti, jíš maso nebo jsi vegetarián… Pořád dokola dělení na černou a bílou a nevraživost mezi stranami. Proč bychom ale měli čemukoliv stranit?

• Můžu sledovat skvělý fotbal, nemusím fandit žádné straně.
• Můžu být očkovaný a respektovat ty druhé a stejně tak být neočkovaný a respektovat rozhodnutí jiných se očkovat.
• Můžu vidět přínosné stránky EU a zároveň si všímat, že s něčím vůbec nesouzním a naopak.
• Není jedno, co jí někdo druhý? Nemám spíš poslouchat své tělo a jíst podle sebe?

Určitě jste někde zaslechli citát (A. Einsten):

„Žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni myšlení, která jej stvořila.“

Proč raději nezkoumat, proč to ta druhá strana tak má? Není to zajímavější? Může nás to obohatit. Proč raději nehledat vyšší úroveň myšlení, kde se zdánlivé protiklady slučují?

 

Homeopatie a paradoxy

 

Homeopatie mi hodně pomohla vidět svět jinýma očima. Samozřejmě se hlava nejprve pěkně vzpírala! Uvedu příklad: U Natria muriatika se píše, že miluje slané a vše si přisoluje. Pak ale najdete jako popis stejného homeopatika i opak, i když méně častý. Hlava křičela: „Doprčic, jak to tedy je!“ . Solí Natrum hodně nebo málo!

Jednoduše platí obojí. Pro homeopatikum Natrum muriaticum je typické, že hodně solí, ale neznamená to, že nemůže pomoci i někomu, kdo skoro vůbec nesolí. Není tedy podstatné, jestli solí nebo ne, ale že solení bývá nevyvážené a obvykle směrem, že solí hodně.

Extrém na jednu nebo druhou stranu je vlastně totéž a nikdy není přínosný. To platí nejen pro homeopatii a naše zdraví.

 

Tady je snadné řešení, jak si u běžných potíží homeopaticky pomoci sami, aniž byste se ztratili

v přemíře informací a tápali v potencích a dávkování 

Ukážu vám, jak si i bez roků strávených studiem pořídit jen ta potřebná homeopatika  a mít doma po ruce vše, co budete potřebovat.

 

Přestože je homeopatie neustále zatracovaná,  že je to placebo, je to prý jen “cukr” a prý je nevědecká, přesto ji používá anglická královská rodina, představitelé mnohých zemí světa a stovky slavných osobností? (Clinton, Tony Blair, Mahatma Gandhi, Johan Wolfgang Goethe, 7 papežů (Leo XII, Gregory XVI, Pius IX, X, XII; Pavel VI, Jan Pavel II), Charles Darwin, Ludwig van Beethoven, Richard Wagne, Catherine Zeta-Jones, Tina Turner, Cher…)

Vám to ale nemusím povídat. Vy máte s homeopatií vlastní skvělé zkušenosti. Kdo ji pozná na vlastní kůže (nebo u svých dětí), nepotřebuje, aby ho kdokoliv přesvědčoval, jednoduše ví…

Když se ptám lidí okolo a také těch, kteří mě sledují, často narážím na několik překážek, která vám brání homeopatii používat:

• “Já vím, že funguje, ale neumím si vůbec homeopatikum vybrat. Nevyznám se v tom, potřebovala bych jasně vědět, co je na rýmu, co je na kašel, co na nespavost…”
• “Zažila jsem na sobě, jak mi homeopatie už několikrát pomohla. Ráda si o ní čtu, líbí se mi, že je tak mocná, ale sami se v tom vůbec nevyznám. Ale já bych chtěla ji umět používat aspoň pro vlastní potřebu a pro své děti.”
• “Někdy i vím, co by mi (dětem) pomohlo, ale pak se ztratím v těch různých potencích a i v dávkování.”
• “Mám doma několik knih a sleduji články o homeopatii. No přijde mi to jako “džungle” a jsem z toho jelen, co si mám vzít.”

Moc dobře vám rozumím. Já také začínala a vím, jaký guláš na začátku člověk má v hlavě, když potřebuje vyřešit nějakou situaci /teplotu, zvracení, průjem, bolest v krku…

 

VAROVÁNÍ: Budou vás považovat za homeopata

Perfektní řešení, jak se v homeopatii neztratit

a vyléčit sebe i celou rodinu.

 

⇒ Vytvořila jsem návod, se kterým to zvládnete i vy. Vrátila jsem se v myšlenkách zpět ke svým začátkům a vytvořila Domácí lékárničku tak, aby byla maximálně srozumitelná, stručná a zároveň pomohla ve všech běžných situacích, které nás potkávají.

⇒ Doporučuji pouze ta nejběžnější homeopatika.

⇒ U každého víte jasnou potenci a dávkování.

Dala jsem si záležet a vytvořila k Domácí lékárničce také seznam homeopatik, které je potřeba doma mít. Vy totiž potřebujete homeopatikum hned podat a často to trvá, než je vám v lékárně objednají. Navíc u těch akutních nemocí se projevy docela rychle mění a druhý den potřebujete už třeba úplně jiné. Dám příklad: Napřed teče z nosu jak z kohoutku a potřebujete Alium cepa. Druhý den zhoustne a už potřebujete například Pulsatillu. Proto je dobré mít ten základ doma – být vybaveni.

Více o Domácí lékárničce se dozvíte kliknutím ZDE>>

“Tento skvělý e-book by měli mít doma všichni, které oslovuje homeopatie – ať už s ní mají nějaké zkušenosti či nikoli. E-book je natolik rozsáhlý, aby si ten správný homeopatický lék pro sebe na míru našel opravdu úplně každý. Zároveň velmi přehledný, že se v něm dokáže zorientovat i laik. Líbí se mi dělení dle jednotlivých zdravotních obtíží. Našla jsem v něm vše, co kdy trápilo naši rodinu. A mnohem víc. Díky za skvělou příručku a velmi praktický seznam a tahák.”

“Dlouho jsem čekala na knihu, která by mi polopatě vysvětlila, proč a jak používat homeopatika. A tento e-book mi dal dokonce více! Je to jednoduchý návod, kde najdete homeopatikum na své potíže a rovnou i s informací, jak ho používat. Konečně! A když v e-booku hledáte, pomůžou vám obrázky na jednotlivých stranách, které jsou vám super tahákem. Navíc seznam homeopatik k vytisknutí, vlastně zmenšený e-book jako tahák, prostě super! Děkuji!”

Něco takového potřebuji, podívám se.

K e-booku Domácí lékárnička automaticky získáváte další bonusy. Nejužitečnější vám bude Seznam k nákupu.

Mrknu se na Domácí lékárničku.